Citace ze zápisů v Pamětní knize obce Sedlištěk:
Nejen Litomyšlsko, nýbrž celé východní Čechy daleko na sever a hluboko na jih, byly za dávných časů pokryty pralesem, který zabíhal na východ do sousední Moravy. Krajinu tuto oživovala různá divoká srstnatá a pernatá zvěř, z nichž mnohá byla dravá. Lidí tu bylo pořádku a osada snad žádná. Prales ten dlouho sloužil jako pohraničná ochrana osadám a lidu sídlícímu uvnitř Čech.
Prvním známým držitelem Litomyšlska byl rod Slavníkovců, který vlastnil téměř polovinu Čech a z něhož vyšel druhý český biskup sv. Vojtěch. Z doby té se uvádí, že r. 981 stál již hrad Litomyšl a to u samého pohraničního lesa, což znamená, že bylo tehdy Litomyšlsko již hustěji obydleno, jmenovitě podél a kolem řeky Trstenice (t.j. dnešní Loučné). Dále čteme záznam z r. 993, v němž se uvádí že biskup Vojtěch, syn Slavníkův, daroval klášteru břevnovskému výtěžky ze cla na Trstenici, t.j. na cestě z Uher do Moravy, a odtuď dále běžící do Čech, která byla pralesem prosekána a sloužila i povozům, třebaže se jí říkalo jen stezka Trstenická, kteréž jméno dostala, že běžela podél řeky Trstenice. Na hranici u vchodu do Čech byla pořízena zemská brána, kterou střežilo tam umístěné vojsko, aby chránilo zemi před nepřátelským vpádem a bylo oporou celním úřadům, které vybíraly poplatky ze zboží přiváženého a dobytka přiháněného do Čech. Místo této brány nelze dnes přesně určiti, co se uvádí o tom, jsou jen dohady. Víme toliko, že brána byla uzavřena řekou a hradbou skal, že tam bylo hrazené místo (hradiště, hradisko), v němž byla usídlena vojenská ochraná zemská stráž. Jedno hradisko však nestačilo, neboť útočící nepřítel musil býti zadržován na cestě do nitra země, kdyby zabral hraničné hradisko, mimo to obchodníci musely být chráněni před loupežníky i ve vnitrozemí, proto byla budována dle potřeby i ve vnitrozemí podél stezky menší neb větší hradiska, jakožto dále vpravo a vlevo stezky, aby boční útok mohl být odražen.
Trstenická stezka vedla dle jedněch z Moravy přes Svitavy do Litomyšle, odtuď při řece Trstenici (na Dlouhých lukách stál most) do Cerekvice a přes Hrušovou do Džbánova, dále do Vysokého Mýta a Vraclavě, kde stál hrad, nyní u sv. Mikuláše, a přes Pardubice a Kolín do Prahy.
Jiný náhled praví, že tato stezka se Litomyšli vyhnula a brala se krajinou poličskou od hranic moravských k Poříčí, dále okolo Vidlaté Seče k Tržku, aneb něco níže. Prvý náhled je podporován tím, že u nynější obce Benátek se jedna poloha polí jmenuje "Hrutov", kde prý stávalo tržiště s celnicí a nedaleko téhož jsou dobře znatelny zbytky starobylého hradiště, jež lid pojmenoval "hradisko" . Tento náhlad popírá, že v Tržku bývalo tržiště a dle toho že obec ta dostala své jméno. Praví se, že původně byla nazývána Tržkovice podle rodu tam osedlého, Tržkovici jménem.
Druhý náhled staví na tom, že krajina od Tržku až po Hrušovou slula "hrutovská pole" právě proto, že zde bylo skladiště s celnicí, čímž ovšem Tržek získává.
Nechť však tato obchodní cesta vedla tudy či onudy, dotýkala se Tržku vždy, proto Tržek je prastará obec jako např. Cerekvice a Hrušová, nebo Krekovice, (jež stávala pod lesem Kabátem blíže Osíka a jejíž obyvatelstvo přesídlilo z neznámé příčiny do nynějších Říkovic a z části snad do Osíka ), a dále Nedošín, Morašice, Oujezdec a tvrz Sedlištky, nebo na pravém břehu řeky Loučné obec Domašice(nynější Kornice), Bohuňovice, Švábenice a z nich Heřmanice.
Z uvedeného vyrozumíme, že prvotní skupinové osídlení Litomyšlska lze položiti do krajiny od Litomyšle k Říkovicím, odtuď k Cerekvici, dále Heřmanicím a Kornicím a zpět k Litomyšli, čímž není řečeno, že by tehdy byla ostatní část Litomyšlska úplně liduprázdna. Zajímá nás, že do území prvotně osídleného spadají též Sedlišťky, které jsou však mladšího původu než Tržek a nerozvinuly se v obec, zůstavajíce dlouho toliko osamělým sídlem zemanským.
Příčinou osídlení zprvu uvedené části Litomyšlska nebyla jen ona zemská obchodní a vojenská cesta, nýbrž i poloha a povaha tamější půdy, hojnost luk, doubrav, rybná řeka, čili požehnaná země Páně, jakou jest do dneška.
Fotogalerie / ...
